Maďarsko
Evropská dobrovolná služba: 1.4.2015-31.3.2016
Článek duben/2015
Ahoj! Jmenuji se Katalin, je mi 23 let a pocházím z Maďarska.
Maďarsko je krásná malá země ve středu Evropy, známá Balatonem (největší jezero v Evropě), dobrým vínem, ostrými pokrmy, velikými a sladkými melouny.
Hlavním městem je Budapešť, je to úžasné město, ale podle mě, ta nejkrásnější města v Maďarsku jsou Szentes a Szeged. Szentes proto, že jsem se tam narodila a je tam můj domov a Szeged protože jsem tam strávila čtyři roky studií na univerzitě a toto město znám moc dobře. Pokud tam někdy půjdete na výlet, určitě musíte navštívit Szegedský dóm, ochutnat halászlé (polévka z rybích hlav) a obří palačinky a také musíte vyfotit sněžného leoparda v městské ZOO. Navíc Szeged je Maďary nazýván „město slunce“, protože je tam téměř pořád slunečno, takže se nemusíte bát škaredého počasí.
Moje rodné město Szentes je známé pěstováním různých druhů papriky a sportem, hlavně vodním pólem. Malá rada: Jestli pojedete na výlet do Maďarska, měli byste si zjistit něco o tomto sportu, protože jsme hodně hrdí na naše hráče a jejich výsledky.
Teď něco málo o mě:
Jsem fanda do sportů. Hrála jsem pět let vodní pólo, ale pak jsem přestala, protože jsem šla studovat. Momentálně tedy nedělám žádný sport profesionálně, ale pořád miluji běh, plavání a jízdu na kole. Mezi mé oblíbené sporty patří také bruslení na ledě a na kolečkových bruslích. Zkoušela jsem pozemní hokej a hodně mě to bavilo, protože je to týmová hra a mně to připomnělo vodní pólo.
Momentálně mám v plánu (možná spíš sním) naučit se jezdit na skateboardu nebo snowboardu (longboard by taky nebyl špatný J).
Jsem hodně netradiční, ale to mi nevadí, protože moji kamarádi mě takovou mají rádi. Trávíme spolu spoustu času, bruslíme, chodíme do kina, na kávu, hrajeme deskovky nebo si jenom povídáme. Všichni moji přátelé jsou doopravdy stejně šílení jako já, takže si perfektně rozumíme.
Někdy si ráda užívám samotu, třeba cestuji, čtu, maluji, poslouchám hudbu nebo zkouším nové šílené věci.
Když jsem úspěšně ukončila studium na univerzitě, tak jsem zjistila, že bych potřebovala nabrat praxi v práci s dětmi. Tehdy mi jedna kamarádka poradila zkusit Evropskou dobrovolnou službu a tak jsem se přihlásila. Vybrali mě ve Středisku volného času v Ivančicích, a když jsem si přečetla podrobně projekt, tak jsem věděla, že tohle je to, co hledám. Protože mám možnost pracovat s dětmi (pracuji v klubech a na akcích, plus spousta jiných činností), cestovat a poznávat Českou republiku, zlepšovat s v angličtině a naučit se nový jazyk a také poznávat spoustu nových lidí. Dále se můžu konečně podívat do Prahy a ne jenom jednou. A navíc už jako malá jsem zbožňovala pohádku Krteček, takže jsem sem přišla se základní slovní zásobou „Ahoj“ a „Konec“. A teď jsem tady.
Článek březen/2016
Když jsem přijela prvního dubna minulého roku do České republiky, neuměla jsem si představit, co mě tady čeká. Věděla jsem, že budu pracovat ve středisku volného času jako dobrovolník Evropské dobrovolné služby programu Erasmus+. A navíc jsem doufala, že mi nikdo neřekne: „Ha-ha, první apríl. Teď můžeš jít zase zpátky domů!“ Naštěstí to nikdo ani nezmínil a tak jsem od toho času tady v Ivančicích.
Co všechno mně tady potkalo?
Název mého projektu je Dobrá volba pro mladé, nebylo mi úplně jasné, co to pro mě znamená konkrétně. Ale improvizace a kreativita mne vždy zachránily, byla jsem schopná se přizpůsobit a pracovat kdekoliv, s jakýmkoli zadáním a navíc pracovat tak, aby mně to bavilo. Tímto stylem mně pak bavilo téměř všechno, třeba tvořit „vymysli-jak-se-to-dělá“ různé věci, kreslit, malovat, trávit čas s dětmi, sportovat a s tím zkoušet i nové druhy sportu. Někdy si ani neumím vybrat ze svých zájmů, který mně baví víc. Takže mi absolutně vyhovovalo pracovat na místě, kde se mi aktivity různě střídají, a mohu dělat všechno. Zúčastnila jsem se spousty tvořivých aktivit, jako tvoření dekorací na akce (například 300 růží pro Šípkovou Růženku), tábory byly taky skvělé, stejně jako tréninky tenisu a florbalu, gymnastiky a street dance (tento kroužek jsem začala navštěvovat bohužel až od ledna) a nesmím zapomenout ani na akce v kostýmech, na kterých jsem si užila plno zábavy.
Tento rok jsem nabrala mnoho nových zkušeností, zjistila mnoho nového o sobě, měla jsem možnost poznat nové lidi, se kterými jsem zažila spoustu zábavy a neopakovatelných zážitků. Už vím, že jsme schopní podpořit kreativitu i s menším rozpočtem, jestliže se snažíme najít řešení.
Všechno bylo úplně super, ale nakonec jeden problém tu byl. V České republice není dostatek ledu. Mým nejoblíbenějším sportem je a bylo bruslení na ledu. Doufala jsem před příjezdem (přesněji byla jsem si jistá), že země, kde národním sportem je hokej, bude mít otevřené ledové plochy celý rok a možná se mně povede přidat se k nějakému amatérskému hokejovému týmu. Bylo pro mne opravdovým překvapením, když jsem zjistila, že tady mám méně možností na bruslení než doma (ok, mnohdy kvůli tomu, že je tady víc hokejových tréninků než v Maďarsku). Často jsem měla pocit, že se mnou Česko bojuje, abych nemohla bruslit. Ale nakonec jsem objevila čtyři ledové plochy, které se střídaly v otevíracích dobách, a já mohla konečně bruslit aspoň čtyřikrát týdně. Taky jsem se skamarádila s pracovníky stadiónů, našla jsem si kamarády z ledu a byla jsem dokonale šťastná. Zažila jsem spoustu zábavných chvil, které by vystačily k popisu jednoho roku života nebruslícího člověka. A vždy se při vzpomínkách na všechny ty situace pousměji.
Teď, když se už blíží konec mé EDS, ráda bych poděkovala.
Děkuji Markétě, která nám vycházela vstříc vždy, když jsme o něco žádali nebo cokoliv potřebovali. Děkuji za trpělivost, kterou s námi (dobrovolníky) měla, když jsme se chovali jako děti a přidávali jí hodně práce. Děkuji třem gráciím :-), Ivě, která je podle mně nejlepším lídrem a trenérkou v tenisu; Evě, která se často jenom tiše mile usmívá a Dáši, která se vždy o mně starala, žertovala, naslouchala mi a pomohla. Děkuji klukům ze sportovní kanceláře, Ondrovi za florbalové tréninky a debaty o sportech; Tomovi za to, že zachránil EVS Music Camp a zorganizoval skvělý výlet na kolech a Víťovi, který mně například vyzvedl z autobusového nádraží, když jsem přijela a dojeli jsme do Ivančic rychleji, než bylo vůbec možné. Děkuji také Simči za gymnastiku a mnoho dalších věcí, za které neumím dostatečně poděkovat. Taky tady byla Tereza, které děkuji za taneční lekce a dobrou náladu každý den. Nesmím zapomenout ani na Honzu, který je vždy nápomocný dobrovolníkům, zajímá se, kdo jsme, co jsme, co všechno umíme a přitom srší nadšením. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněla, ale jestli jsme spolu pracovali a já vás náhodou nejmenovala, taky vám děkuji. Dále musím poděkovat Kláře mé učitelce češtiny, díky které jsem neměla pocit, že moje čeština nestojí za nic. Taky děkuju holkám, Jenny, Lucce, Zuzaně, doufám, že víte za co. :-)
A nemůžu opomenout ani své dva hrdiny z kroužku komiksů Pavla a Vojtu, kteří pracovali hodně tvrdě a odvádějí skvělou práci a já jsem na ně hrdá. Doufám, že nepřestanete malovat.
Na závěr bych moc ráda poděkovala Janě Heřmanové, děkuji, že jsem mohla být dobrovolníkem právě u vás.
Když mne moje vysílající organizace posílala sem do Ivančic, řekli mi, že doufají, že to bude ten nejlepší rok v mém životě. Prozatím taky byl, ale doufám, že nebude nejlepší navždy, protože bych ráda prožila ještě víc skvělých okamžiků i v budoucnu.
Jsem si však jistá, že vždy budu na rok prožitý v Ivančicích vzpomínat s radostí.