Rusko
Evropská dobrovolná služba: 29.4.2019-19.12.2020
Článek květen/2019
Ahoj lidi! Jsem Maxim a teď jsem EVS dobrovolníkem ve Středisku volného času v Ivančicích.
Mám rád umění a také mám akademický diplom z oblasti filmu. Rád cestuji a poznávám nové lidi. Zajímám se o jazyky. Moje nejoblíbenější sporty jsou tenis a fotbal.
Takže, pocházím z Ruska. Ať už o Rusku víte cokoliv, vždycky Vás může něčím překvapit. Rusko se skládá z mnoha krajin, například: Tatarstán, Sibiř, Jakutsko, Kabarsko-Balkarsko a mnoho dalších …
Přijel jsem z evropské části země a vždycky jsem žil ve velkém městě, v Petrohradu a v Moskvě. Tím pádem je pro mě život v Ivančicích úplně nova zkušenost: nejen život v jiné zemi, ale také život v menším městečku oproti životu ve velkoměstě. Jsem za tuhle zkušenost velmi vděčný!
Pokud se chcete dozvědět něco o městech, ve kterých jsem žil, mohu říct, že Moskva je pro mě městem s nejkrásnějšími kostely a katedrálami. Koukejte, vypadají jako cukroví! Nejslavnější je pak Chrám Vasila Blaženého!
Mimochodem, myslím, že i Praha je velmi krásná. Za to, že můžu být dobrovolníkem v SVČ Ivančice vděčím jak této organizaci, tak i mé vysílající organizaci v Rusku, jejíž název je “Sféra”. Tahle organizace je velmi aktivní na poli výměnných pobytů pro mladé lidi. Pomáhá tak mladým poznávat svět.
Článek prosinec/2020
Pro mě těchto osm měsíců bylo skutečným začátkem něčeho nového. Zvýšil jsem si své zkušenosti i skrze přátelství s lidmi z celého světa, které bych ani v době internetu jinak nezískal. Vskutku je to pro mě velmi jedinečné. Spousta lidí je spokojena pouze s online komunikací, zejména introverti, získat ale nový kontakt a dozvědět se něco nového o jiných kulturách přímo - to byla pro mě výzva. A ta je splněna. Nebo jinak, stále se naplňuje. Některé mé obavy už můžu vypustit: Jsem opravdu připraven zůstat delší dobu v zahraničí? Můžu tam komunikovat s lidmi na dobré úrovni? Na tyto otázky mám nyní kladnou odpověď a můžu se posunout zase o krok dál.
Dalším problémem bylo uvedení mých iniciativ do reality. Okolnosti ukázaly, že realita je poněkud jiná než jsem očekával a musel jsem se přizpůsobit, ale neuměl jsem si pak úplně představit, jakým tématem se můj projekt bude zabývat. Takže z toho, co se po mě žádalo, jsem si musel zvolit něco, co by se mi mohlo osobně zamlouvat. Chtěl jsem vést dětské workshopy o historii umění a filmu ve formě hry a interaktivní lekce. To je velmi snadné pro představu, ale horší pro realizaci, protože děti žijící v malém městě nemluví dostatečně dobře anglicky a myslím, že v Rusku ještě hůře. A po mém příjezdu jsem také neměl dostatečně dobrou češtinu, abych takové workshopy vedl. Místní školy se o nás dobrovolníky ale zajímaly. Protože jsme přišli z jiných zemí, chtěli se o nás něco dozvědět. Získali jsme tak příležitost mít prezentace o našich kulturách. Pak tu byl Evropský den jazyků, kde školy také využily pomoc dobrovolníků. Znovu jsme přišli do škol a představovali jsme žákům některá slova našich mateřských jazyků, příběhy a pohádkové postavy. Učitelům se to zamlouvalo a v našich plánech se objevily nové lekce ruského jazyka. Během lekcí se některé děti zapojovaly více, některé méně - ale to byla užitečná výzva. Podařilo se mi zvýšit své prezentační dovednosti jak při vytváření prezentací, tak při jejich realizacích před publikem. A to před jedním z nejlepších typů publika - před dětmi. Je velmi užitečné trénovat řeč před publikem, procvičit si celkovou kreativitu, výdrž nebo jakým způsobem vytvořit strukturu. Nemůžu ale říct, že jsem byl vždy úspěšný. Některé třídy vypadaly znuděně a já jsem pro ně nebyl schopný vymyslet tu správnou hru. Někdy jsem byl unavený a i já jsem se cítil jako dítě, naštvaný na jejich přijetí, s nechutí v prezentaci pokračovat. Pozitivní dopad však byl mnohem hmatatelnější. Tyto série prezentací a lekcí se nakonec staly mým mini-projektem.
Mojí oblíbenou součástí EDS pro mě byly kurzy tenisu. Moje máma v sovětských dobách hrála tenis na profesionální úrovni, dosáhla i úspěchu na místních turnajích na Sibiři. Já jsem ale nikdy ve sportech nijak nevynikal, proto jsem jako dítě často po půlroce ze sportovních tréninků odcházel. Přesto od dětství hraju fotbal. I jako starší jsem zkoušel různé sporty, ale tenis jsem začal mít opravdu rád, až když jsem se mu začal věnovat pár měsíců před EDS. A bylo pro mě velkým pozitivním překvapením, že jsem zde v Ivančicích našel takovou skvělou příležitost, jak pokračovat ve svém tréninku a dokonce pomáhat při tréninku dětí. Tenisová komunita v tomto městě je opravdu silná, protože slavná hráčka Barbora Krejčíková, nyní třikrát grandslamová šampiónka ve čtyřhrách a smíšených čtyřhrách, zde dělala své první kariérní kroky a stále někdy přijíždí do Ivančic. Pro mě bylo výjimečné vidět její trénink a také získat nějaké lekce od trenéra, který ji vychoval jako dítě. I sám během tréninku dětí jsem se mohl naučit něco nového.
Děkuji nejen týmu SVČ Ivančice, ale i České národní agentuře za to, že pro nás připravili úžasné příjezdové a střednědobé setkání. Tyto dny byly mým prvním skutečným zážitkem ze sdílení času s multikulturní a mnohojazyčnou komunitou. Jako teenager jsem se účastnil mezinárodních školních výletů, dokonce i konferencí, také mezinárodních letních táborů. Ale nikdy to nebylo tak bohaté, pokud jde o reprezentaci různých kultur a vzájemným sebepoznáváním. Teď mám pocit, že v každém koutu Evropy mám nějaké známé.
Okouzlila mě také atmosféra některých místních událostí v Ivančicích. To je něco, co v Rusku v současné době chybí. Taky máme trhy na vesnicích a snažíme se udržovat nějaké zvyky. Ale tady jsem cítil, jak si tyto zvyky a události lidé skutečně užívají. Lidé ze všech sousedních měst a vesnic přicházejí na trhy s celými svými rodinami, zůstávají se veselit po celý den a nevadí jim navštěvovat podobné akce rok co rok. Mnoho z těchto akcí a událostí je organizováno s obrovskou chutí a s přístupem k nějaké hlubší tradici. Není to jen důvod k tomu se opít, ale vyzkoušet vše, co je na každé události zvláštní, originální. A o Vánocích je všechno ještě krásnější a dýchá na vás okouzlující atmosféra.
Mé poděkování patří také učitelce češtiny Monice, která ke mně byla velmi milá, trpělivá a opravdu mi pomohla pokročit ve zvládnutí tohoto ne zrovna jednoduchého jazyka, občas ošidného i pro lidi z jiných slovanských zemí. Také mohu poděkovat koordinátorům za to, že nám poskytli dostatek času na cestování: během léta jsem navštívil Paříž, Milán, Benátky, několikrát jsem jel do Prahy a do Vídně. Pro ruské občany, kteří potřebují vízum, aby mohli cestovat po Evropě, je to dobrá příležitost, jak se pohybovat po Evropě a zjistit, co je tam venku. Měl jsem rád i mobilitu z pracovního hlediska: při plnění našich povinností jsme navštěvovali různé sousední vesnice a také jsme hodně cestovali sami po celé České republice. Díky tomu jsem mohl prozkoumat jednu cizí zemi tak důkladně, jako nikdy předtím. Ovšem v Česku je stále mnoho míst k navštívení a já doufám, že se sem ještě s přáteli několikrát vrátím. Česká republika může být pro turisty velice zajímavá.